Zrození šperku a bižuterie

   Posted by: admin   in Historie bižuterie

Doba kamenná až po rozpad římské říše

Je historickým faktem, že touha vlastnit krásné věci patří mezi nejstarší lidské potřeby. Již od doby kamenné si člověk zhotovoval náhrdelníky a amulety. Tyto první šperky vznikaly primitivními technikami výroby a jako materiál sloužilo především dřevo, kámen, hlína. Ke zdobení šperků se užívala perleť, lastury ale i zvířecí zuby a kostí

S objevem drahých kovů ,zejména stříbra a zlata, světlo světa spatřily další druhy šperků jako jsou náramky, záušnice, spínadla, prsteny nebo pečetítka. Ke zdobení se užívalo stejně jako dnes drahých kamenů a perel.
Jako průkopníky ve šperkařství lze označit obyvatele Blízkého východu - Babylónu, Chetitské říše a třeba Egypta. Do skupiny nejužívanějších drahých kamenů patří tyrkys a karneol.
Omezená dostupnost a nákladné pořízení těchto drahokamů vedlo k výzkumu, jehož cílem bylo tyto drahé kameny nahradit lidskou činností.
Tedy již v této době lze zaznamenat pokusy o výrobu kopií drahých kamenů. Shodou náhod, jako vedlejší produkt metalurgické a keramické výroby, vzniklo  sklo, které se postupem času ukázalo jako nejvhodnější materiál k vyrobě kopií drahých kamenů. Je zaznamenaným faktem, že nejstarší skleněný předmět byla nazelenalá perle z egyptských Théb. Vznik této perle se datuje pět tisíc let před naším letopočtem. V Mezopotámii byly nalezeny šperky (korálky, amulety), které nebyly celoskleněné, ale pouze pokryté sklovitou vrstvou. Později začala výroba po celém Středomoří, ve třetím tisíciletí v Indii, ve druhém pak v Evropě. Vedle kopií skutečných přírodních materiálů vznikaly i skleněné perle a napodobeniny drahých kamenů.
Za průkopníky ve výrobě celoskleněných šperků lze označit Egypt a Mezopotámii. Z tohoto období existují první dochované záznamy o výrobě dutého skla. S touto érou je spojen objev bronzu, který se výborně hodil k výrobě nástrojů a také šperků. Přestože cena bronzu byla podstatně nižší než cena zlata a stříbra, i bronzové šperky byly dostupné hlavně majetnějším obyvatelům. Obdobné to bylo i se skleněnými imitacemi drahokamů a perlí, které lze
považovat za základ bižuterie v podobě, jak ji známe dnes. Hlavním důvodem, proč cena těchto šperků nebyla dostupná všem byl fakt, že tajemství výroby skleněných šperků bylo známo jen úzkému okruhu lidí.
A ti si své tajemství výroby bedlivě střežili. Pro příklad lze uvést, že například v Egyptě byla výroba skleněných ozdob a šperků výsadou kněžích.
Od počátku našeho letopočtu byla sklářská výroba svázána s římskou říší. Právě díky Římanům se umění výroby skleněných šperků v Evropě rozšířilo.
Prodejními komoditami v těchto časech byly zejména  skleněné korále, skleněné kameny a skleněné imitace drahokamů. Dále to byly korálky a amulety.

Od pádu římské říše až po 18. století

Po pádu římského císařství byla sklářská tradice rozvíjena nejen na Předním východě a v severní Africe, ale též ve Španělsku, Francii a Itálii. Počátkem 16. století se rozšířila nabídka vinutých skleněných perlí. Jako polotovaru k výrobě se již tehdy začalo užívat skleněných tyčinek. Z Benátek se dochovaly receptury na tavbu imitací smaragdu, topasu, rubínu a safíru. Objevením skloviny, z níž lze vyrobit imitaci krále drahokamů, tedy diamantu, však spadá až do poloviny 17. století. Imitace drahých kamenů se začaly tavit z první skleněné kompozice, skla tavitelného při nízkých teplotách a s vysokým indexem lomu světla. Jako vynálezce objevu této skloviny je dnes udáván alchymista Johannes Spaninger.  Benátskou specialitou však nebyly jen bižuterní kameny, ale i broušené, vinuté a foukané skleněné perle. V Čechách začala  výroba benátských perlí v 80. letech 17. století.